Přeskočit na obsah
KDO VÍ KOLIK?

Články Jak tipovat 5 min čtení

Moudrost davu: proč 787 cizích lidí trefilo váhu vola líp než řezník

V roce 1906 tipovalo na trhu v Plymouthu skoro osm set lidí váhu vola a jejich průměr se netrefil ani o půl kila. Kdy dav funguje, kdy selhává a proč ti hra říká, kolik kdovíků jsi porazil.

Na podzim 1906 se na výstavě dobytka a drůbeže v anglickém Plymouthu konala soutěž. Na váze stál živý vůl a kdo zaplatil šest pencí, mohl na lístek napsat, kolik bude zvíře vážit po porážce a vykuchání. Nejlepší tipy vyhrály ceny. Nic zvláštního, podobné soutěže se pořádají dodnes. Zvláštní bylo jen to, že mezi návštěvníky chodil čtyřiaosmdesátiletý Francis Galton, bratranec Charlese Darwina, a po skončení si všech osm set lístků vyžádal domů.

Galton nebyl žádný demokrat. Chtěl ukázat, jak mizerně odhaduje obyčejný člověk, a tím pádem jak málo se dá věřit hlasování. Třináct lístků bylo nečitelných, zbylých 787 seřadil od nejnižšího tipu po nejvyšší a podíval se doprostřed.

Tipni si: Kolik ten vůl po porážce vážil, v kilech?

Odpověď: 1 198 liber, tedy asi 543 kilogramů. Prostřední tip všech 787 lidí byl 1 207 liber, necelé procento vedle. A když se spočítal průměr, vyšlo 1 197 liber. Dav, ve kterém byli řezníci a farmáři, ale i úředníci a ženy v domácnosti, se netrefil o půl kila. Galton to v roce 1907 poctivě publikoval v časopise Nature pod titulkem Vox Populi a přiznal, že dav dopadl líp, než čekal.

Proč to vůbec funguje

Každý tip se skládá ze dvou částí: z toho, co člověk opravdu ví, a ze šumu. Řezník ví o volech hodně a šumu má málo. Úředník ví málo a šumu má spoustu. Jenže šum nemá oblíbený směr. Jeden přestřelí, protože vůl vypadá mohutně, druhý podstřelí, protože si plete živou váhu s váhou masa. Když tipy sečteš, šum se z velké části vyruší a zůstane to, co lidé věděli. Každý jednotlivě věděl málo, dohromady věděli skoro přesně.

Totéž se dá předvést ve třídě se sklenicí fazolek. V jednom často citovaném pokusu z osmdesátých let bylo ve sklenici 850 fazolek a průměr odhadů šestapadesáti studentů vyšel 871.

Tipni si: Kolik z těch šestapadesáti studentů bylo přesnějších než jejich vlastní průměr?

Odpověď: Jeden. Pětapadesát lidí by udělalo líp, kdyby vlastní tip zahodili a vzali si průměr třídy. To je klíčová vlastnost moudrosti davu: průměr není nejlepší ze všech, ale je lepší než skoro všichni.

Kdy dav zhloupne

Kouzlo má podmínky a jakmile některou porušíš, je po něm.

První je nezávislost. Šum se ruší jen tehdy, když každý tipuje sám za sebe. Jakmile lidé vidí tipy ostatních, začnou se k nim přiklánět, a tím do všech tipů zanesou stejnou chybu. V jednom experimentu z roku 2011 nechali výzkumníci skupiny lidí odhadovat čísla, třeba hustotu zalidnění Švýcarska, a půlce účastníků průběžně ukazovali, co tipují ostatní. Tipy se jim sblížily, lidé si byli jistější, a přitom průměr nebyl o nic přesnější než u těch, kteří tipovali naslepo. Dav, který se po sobě dívá, je jen hodně sebevědomý jednotlivec.

Druhá je různorodost. Když všichni uvažují stejně, mají i stejný šum, a ten se neruší. Proto je Galtonův dav tak silný: byl v něm řezník i účetní, a jejich chyby si navzájem nebyly podobné.

Třetí je společná slepá skvrna. Když celá populace něco systematicky podceňuje, třeba jak daleko je Měsíc nebo kolik lidí umře ročně na malárii, průměr se netrefí, protože neexistuje nikdo, kdo by chybu vyvážil. Dav umí zprůměrovat náhodné chyby, ne ty, které sdílíme všichni.

A samozřejmě burzovní bubliny, módní vlny a davové paniky, tedy všechno, kde lidé nekoukají na věc, ale jeden na druhého.

Proč ti hra říká „lepší než X % kdovíků“

Když dohraješ otázku, hra ti řekne dvě věci. Kolik bodů máš, a kolik procent kdovíků jsi na téhle otázce porazil. To druhé číslo je důležitější, a má to přímou souvislost s Galtonem.

Body samy o sobě lžou. Na lehké otázce dostanou hodně bodů všichni, na těžké nikdo, a z bodů nepoznáš, jestli jsi byl dobrý, nebo jestli byla otázka snadná. Percentil to vyřeší. Když jsi byl lepší než 94 procent kdovíků, je jedno, jestli šlo o počet zubů v puse, nebo o rozlohu Mongolska.

A ještě něco. Každá otázka ve hře je malý Galtonův vůl. Tisíce lidí tipují nezávisle, nikdo nevidí cizí tip dřív, než odešle vlastní, a prostřední tip všech kdovíků bývá znepokojivě blízko pravdě. Být lepší než 80 procent lidí tedy neznamená porazit hlupáky. Znamená to porazit dav, který má jako celek tendenci mít pravdu. A ještě z rozptylu tipů poznáme, jak je otázka těžká: kde se dav shlukne kolem správné hodnoty, je otázka snadná, kde se rozletí přes tři řády, je těžká.

Co si odnést do hry

Když nemáš tušení, nepřemýšlej, co si myslíš ty, ale kam by asi směřoval průměr sta náhodných lidí. Ve hře jsi součástí davu, a dav bývá chytřejší než jeho jednotliví členové. Percentil bere vážněji než body, říká ti, kde v tom davu stojíš. A hlavně: tipuj dřív, než se podíváš, co říkají ostatní. Jakmile to uděláš, už nejsi nezávislý, a nezávislé tipy jsou to jediné, co dělá dav moudrým.

Odkud čísla jsou

Tak co, trefil by ses? Deset otázek, deset sekund na každou.

Jdu na to →