Kotvení: proč první číslo, které uslyšíš, rozhoduje o tvém tipu
Stačí zatočit kolem štěstí a lidé změní odhad o dvacet procentních bodů. Proč na kotvy naletí i soudci, jak je zneužívají obchody a proč ti páska v Kdovíkolik? schválně nic nenapovídá.
V roce 1974 postavili Amos Tversky a Daniel Kahneman před studenty kolo štěstí s čísly od nuly do sta. Kolo bylo upravené tak, aby se zastavilo buď na desítce, nebo na pětašedesátce. Po roztočení dostal každý dvě otázky: je podíl afrických zemí v OSN vyšší, nebo nižší než číslo, na kterém se kolo zastavilo? A kolik ten podíl podle tebe je?
Kolo štěstí o Africe neví vůbec nic a studenti to věděli. Přesto ti, kterým padla desítka, tipovali v mediánu 25 procent, a ti, kterým padla pětašedesátka, 45 procent. Dvacet procentních bodů rozdílu způsobených číslem, o kterém všichni věděli, že je náhodné. Tomuhle efektu se říká kotvení a je to jedna z nejspolehlivějších věcí, které o lidském odhadování víme.
Tipni si: Kolik procent členů OSN tvoří dnes africké státy?
Odpověď: Z 193 členských států jich je afrických 54, tedy asi 28 procent. A pokud jsi po přečtení předchozích odstavců tipoval něco kolem čtyřicítky, právě jsi zažil na vlastní kůži, o čem článek je.
Co se děje v hlavě
Kotva funguje dvěma způsoby. Ten první je jednoduchý: dostaneš číslo, vezmeš ho jako výchozí bod a posuneš se od něj směrem, který ti připadá správný. Jenže posuneš se málo. Zastavíš se ve chvíli, kdy ti odpověď přestane připadat zjevně špatná, a to je obvykle pořád ještě blízko kotvy.
Ten druhý je zákeřnější. Když slyšíš číslo, mozek automaticky začne hledat důvody, proč by mohlo být pravdivé. Kdo slyší „pětašedesát procent“, vzpomene si, kolik je v Africe států, a kdo slyší „deset“, vzpomene si, jak velká je Asie. Kotva nemění jen výchozí bod, mění i to, co si vybavíš.
Kahneman s Tverským to ukázali i jinak. Jedné skupině středoškoláků dali pět sekund na odhad součinu 8 × 7 × 6 × 5 × 4 × 3 × 2 × 1, druhé skupině tentýž součin psaný odzadu, 1 × 2 × 3 × 4 × 5 × 6 × 7 × 8. První skupina tipovala v mediánu 2 250, druhá 512. Prvních pár čísel zleva posloužilo jako kotva a nikdo se od ní nedokázal dostatečně vzdálit.
Tipni si: Kolik ten součin ve skutečnosti je?
Odpověď: 40 320. Obě skupiny byly vedle víc než desetkrát, ta s malými čísly vepředu skoro stokrát. Pět sekund na odhad je mimochodem polovina toho, co máš ve hře. Fajn vědět, že víc času má být na násobení, ne na kotvení.
Kotvy na cenovce
Kdo jednou pochopí kotvení, vidí ho všude, kde se prodává. Přeškrtnutá „původní cena“ je kotva, která má nafouknout pocit, že sleva je výhra. Nejdražší položka na jídelním lístku často není na lístku proto, aby se prodávala, ale aby vedle ní vypadala ta druhá nejdražší rozumně. Cedule „maximálně 12 kusů na zákazníka“ není opatření proti překupníkům: v jednom známém supermarketovém pokusu z devadesátých let s ní lidé kupovali zhruba dvakrát víc plechovek polévky než bez ní. Dvanáctka se jim usadila v hlavě jako norma.
Nejvíc znepokojivý je pokus z Německa z roku 2006. Zkušení soudci si přečetli spis k případu krádeže v obchodě a pak hodili kostkami, o kterých věděli, že jsou součást experimentu. Kostky byly upravené tak, aby padala trojka, nebo devítka. Soudci, kterým padla devítka, navrhovali v průměru kolem osmi měsíců trestu, ti s trojkou kolem pěti. Lidé s mnohaletou praxí, rozhodující o cizí svobodě, se nechali posunout kostkami.
A samozřejmě vyjednávání: kdo řekne číslo první, určí hřiště. Proto se v každé příručce doporučuje otevřít vysoko, když prodáváš, a nízko, když kupuješ.
Proč ti páska nic nenapovídá
Teď už je jasné, proč je ve hře posuvná páska navržená tak, jak je. Obyčejný posuvník s viditelným začátkem a koncem jsou dvě kotvy najednou. Hráč vidí, že stupnice jde od nuly do milionu, a jeho prst zamíří doprostřed, protože střed vypadá bezpečně. Rozsah navíc prozradí, kde přibližně odpověď leží: kdyby šla páska do milionu, asi se neptáme na cenu rohlíku.
Páska v Kdovíkolik? proto neukazuje ani začátek, ani konec. Vidíš jen dílky kolem hodnoty, na které právě jsi, a nikde žádný střed, na který by se dalo přilepit. A aby ani výchozí pozice nic neprozradila, startují všechny logaritmické otázky na stejném čísle, na tisícovce. Ať se ptáme na počet hvězd nebo na cenu auta, prst začíná na stejném místě. Jediná kotva, která ti zbývá, je ta v tvojí hlavě. A to je v pořádku, s tou se má hrát.
Dá se proti kotvě bránit
Upřímně, jen napůl. Kahneman sám píše, že vědomí o kotvení před ním chrání jen málo. Co funguje aspoň trochu: udělej si vlastní odhad dřív, než uvidíš jakékoli číslo. A záměrně si pak polož otázku, proč by mohla být pravda opačná, než ti kotva napovídá. Ve hře to znamená: přečti otázku, řekni si v duchu řád, a teprve pak sáhni na pásku. Kdo nejdřív jede prstem a teprve potom přemýšlí, nechává se kotvit vlastním pohybem.
Co si odnést do hry
První číslo, které máš v hlavě, není odhad, je to kotva. Zkus si uvědomit, odkud se vzalo: z otázky, z předchozí otázky, z pohybu prstu. Nejdřív se rozhodni o řádu, až pak posouvej pásku. A když jsi právě tipoval miliony, u další otázky si schválně připomeň, že tahle může být o stovkách.
Odkud čísla jsou
- Tversky a Kahneman, Judgment under Uncertainty: Heuristics and Biases, Science, 1974
- Daniel Kahneman, Myšlení, rychlé a pomalé
- Englich, Mussweiler a Strack, Playing Dice with Criminal Sentences, Personality and Social Psychology Bulletin, 2006
- OSN, seznam členských států
Tak co, trefil by ses? Deset otázek, deset sekund na každou.
Jdu na to →